Diváci aneb fascinace okamžikem
Pražský karneval v plném proudu. Uličky města byly zaplněné smíchem, hudbou a barevným vířením masek. Mezi tím vším se odehrávala scéna, která jako by na chvíli zastavila čas. Skupina lidí – malí, velcí, mladí, staří – stála ve stínu staré markýzy a jejich pohledy směřovaly vzhůru. Tam, vysoko nad nimi, herci na chůdách rozehrávali svou magickou podívanou.
Barevné kostýmy, výstřední pohyby a dramatická gesta herců přitahovaly oči všech přítomných. Světlo z lampionů se třepotalo na jejich tvářích, jako by i ono chtělo být součástí té chvíle. Lidé stáli těsně vedle sebe, jako by se chtěli ujistit, že nejsou sami svědky této nevšední události.
Děti v první řadě měly ústa dokořán. Holčička na odrážedle sice zvedala oči k hercům, ale zdálo se, že její pozornost občas sklouzne zpět na třpytivé kaluže kolem. Dospělí sledovali děj s jiným druhem fascinace – jejich tváře odrážely nejen úžas, ale i nostalgii. Možná si vzpomněli na dětství, kdy byl svět plný kouzel a všechno se zdálo být možné.
Karnevalové divadlo na chůdách nebylo jen představením. Bylo to připomenutí, že umění má moc sjednotit lidi, zastavit je uprostřed každodenního chaosu a vtáhnout je do světa fantazie, kde je možné zapomenout na čas. Každý z přihlížejících si z té chvíle odnesl něco jiného – jedni obraz nadpozemských herců, druzí radost dětí, a další pocit, že se i oni na okamžik stali součástí něčeho výjimečného.
A tak tam stáli, diváci ztracení v okamžiku, fascinovaní představením, které v sobě neslo krásu, křehkost a sílu lidské imaginace.
